Richard Kočí nemá rád stojaté vody. To platí o jeho dosavadní životní cestě i o uměleckém vyjádření. Od sochařské tvorby přes dřevěné reliéfy dospěl k malbě, v níž vyzbrojen svými prožitky vypráví poněkud zneklidňující příběhy…
Touhu po změně a snad i dobrodružství si Richard přinesl na svět v genech. A život v neustálém pohybu ji ještě umocňoval. V roce 1967 se s matkou a o dva roky starší sestrou vydali přes zastávku v německém lágru do Ameriky. „Máma byla nesmírně schopná, pro ni prakticky neexistovala překážka. Netuším, zda její motivací bylo tehdy dopřát nám lepší život, anebo si realizovala vlastní sny. To už se nedozvím. Po šesti letech života na americkém jihu, v Texasu, umřela,“ vzpomíná náš host.
Texas a Madrid
K modelování prvních keramických sošek přivedl Richarda spolužák na střední škole. „Jeho rodiče měli výtvarnou školku pro děti a on sám tam chodil vždy o sobotách učit. Přidal jsem se k nim a zkusil také modelovat. Šlo mi to – a nakonec mě ty realistické figurky začaly živit. To mně bylo osmnáct.“
Rok po ukončení střední školy se nadaný výtvarník rozhodl pro studium umění na Státní vysoké škole v Dallasu. Nebylo to snadné, protože tehdy už si musel na živobytí vydělával opravdu sám. Dopoledne studoval a odpoledne pracoval v restauraci.
„Vlastně jsem ani nechtěl být umělec. Říkal jsem si, že jsou to ti, co nedovedou dělat nic jiného. Koketoval jsem spíš s architekturou, která spojuje estetiku s racionální stránkou,“ přiznává Richard. Když však získal v roce 1976 grant na studium sochařství a kresby ve Španělsku, nezaváhal. Chtěl zažít Evropu z dospělejšího úhlu pohledu, než když odcházel.
Plánoval, že se v Madridu zdrží rok, chtěl pokračovat do Francie, ale nakonec zůstal na Pyrenejském poloostrově téměř dvacet let. „Věnoval jsem se sochařině. Přišlo mi, že maluje každej druhej, sochařů je přece jen míň. Navíc má tahle práce blízko k architektuře, která mě vždy zajímala,“ vysvětluje Richard, jehož tvorba se časem posunula od klasických soch ke geometrické abstrakci.
Ve Španělsku 80. let, pár let po smrti diktátora Franka, se umění svobodně rozvíjelo, ale nebylo snadné se jím uživit. Byl čas na změnu.
Sochy, grafika, reliéf
Na madridské Escuela de Artes y Oficios se Richard koncem 80. let věnoval také rytectví a grafice, především hlubotisku. Začal tedy vytvářet grafické listy, komerčně úspěšnější než sochy, a také reliéfy do dřevěných desek. Šlo o tak zvanou topografickou reliéfní malbu, od níž byl jen krůček k malování na plátno.
„Pokud jde o motivy, začalo to gestuální malbou, lyrickou a později geometrickou abstrakcí. Postupně to dospělo až k minimalizmu, z něhož jsem nenacházel cestu ven…,“ říká umělec, který se tehdy velmi důkladně zabýval též teorií – obecnými otázkami umění. Uvažoval nad smyslem sdělení uměleckého díla, jeho obsahem, významem či posláním.
Politický vývoj v Československu mu umožnil další životní a posléze i umělecký krok. Po návratu do Prahy v roce 1997 se Richard opět začal věnovat sochařině. Tentokrát však vznikají velké dřevěné plastiky. Oblíbil si překližku, kterou lze tvarovat do obloukových a křivolakých tvarů a naznačit tak symbolický příběh. O totéž usiloval i při použití laminátu, který opatřoval barevnými laky. Tuto kolekci představil v roce 2016.
Příběh se rodí prožitkem
Kolem období covidu se rozhodl věnovat malbě, ale výhradně figurativní. Chtěl vyprávět příběhy… „Po letech práce převážně abstraktní jsem nevěděl, jestli budu mít potřebnou představivost, nebo i technickou schopnost ty příběhy namalovat,“ přiznává Richard Kočí. „Byl jsem zvědav, jakým způsobem se to bude vyvíjet.“
Dnes, po čtyřech letech, kdy se věnuje figurativní malbě, je jasné, že o nápady umělec nouzi nemá. Jde o kompozice, v nichž dominují figury na pozadí lyrické krajiny. „Ne že bych od začátku věděl, jaký příběh chci malovat. Odrážejí se v nich vědomě či nevědomě moje prožitky a zkušenosti,“ vysvětluje autor, kterého docela překvapilo, že některé obrazy působí na diváky dystopicky až pesimisticky…
Do rodné země se Richard Kočí původně vracet nechtěl. Všude, kde pobýval, měl pocit integrace, ale hlubokou sounáležitost necítil. Vyhýbal se jakýmkoli závazkům, protože nevěřil v dlouhodobou kontinuitu čehokoli. Z jeho rodiny už v Čechách nežije nikdo, přesto se rozhodl tady zakotvit. „Mám úžasnou dceru. To je zásadní důvod, proč jsem tady zůstal. Jsem nadšený, je to veliká změna. Největší dar, nepochybně,“ uzavírá náš host své vyznání. A my se těšíme na jeho další příběhy.
Text: Marie Rubešová
Foto: archiv Richarda Kočí
Richard Kočí
Narodil se roku 1954 v Praze. Od konce 60. let minulého století žil s matkou a sestrou v USA, v Texasu, kde od roku 1972 studoval umění na North Texas State University. V roce 1976 pokračoval stáží v Madridu v oboru sochařství a kresby na Escuela de Artes y Oficios, kde dostal sochařskou cenu Martinese Buena. Rok nato přidal studium oboru rytectví a grafiky, především hlubotisku. V letech 1980–1987 získal ve Španělsku Čestné uznání v I. malířské soutěži v Malaze, Cena města Burgos, Ryteckou cenu Karmen Arozena v Madridu a Cenu Maxima Ramose, El Ferrol. Pro své zaujetí architekturou se však věnoval hlavně sochařství. Jeho práce se vyvinula od klasických soch směrem k otevřenosti geometrické abstrakce, a to nejen v plastice, ale následně i v malbě.
Vystavuje v zahraničí i v ČR. Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách po celém světě.
