Obrazy Pavla Samlíka jsou jako ze snů. Krajiny v jeho podání dostávají melancholický nádech a květy ve váze jsou lehce zahalené do mlhy. Jemnými horizontálními tahy štětce dovede rozvibrovat i zdánlivě neživé předměty.
Malování bylo pro ostravského rodáka Pavla Samlíka jasnou volbou. Snad se v něm projevily geny jeho pradědečka – malíře, snad v něm podpořili přirozenou touhu zachycovat svět kolem sebe rodiče, kteří ho v tomto směřování bezvýhradně podporovali. Netlumili pučení jeho fantazie, ani když už došly papíry a po ruce byla zeď nebo kuchyňská linka…
Vlastní cestou
Na Střední umělecké škole v Ostravě se vyučil pravidla malby u Mgr. Aleše Hudečka a pokračoval vzhůru, na fakultu umění Ostravské univerzity. Tam se zdokonaloval v ateliéru akademického malíře Daniela Balabána. „Oba byli mými vzory, měl jsem je rád, ale svou tvorbou mě neinspirovali. Věnovali se hlavně figurální kresbě a malbě a já jsem spíš obdivoval krajináře; impresionisty, ale i starší francouzské mistry, třeba Eugèna Boudina. A také malíře barbizonské školy, jako jsou Corot, Daubigny, Millet nebo Rousseau. Nesmím opomenout ani české malíře, především Julia Mařáka a jeho žáky.“
Zhruba v polovině studia na vysoké škole využil též díky programu Erasmus možnosti studia ve Francii, kde se na Ecole superieure d´arte v Clermont-Ferrane stal žákem Jeana Nanniho v ateliéru malby. „Měl jsem štěstí, byla tam i spolužačka z vyššího ročníku, která mě doporučila. Škola byla na velmi dobré úrovni a ve středověkém městě ležícím ve Francouzském středohoří byla kouzelná zákoutí,“ vzpomíná malíř.
Krajiny a zátiší
Více než městské prostředí však Pavla vždycky oslovovala příroda, zejména hory a podhůří na severu Moravy. Krajiny, obvykle zádumčivé, byly vždy zásadním tématem jeho tvorby. Z cest si přiváží skici nebo fotografie, které pak v ateliéru ztvárňuje. Ve svých olejích dovede mistrně zachytit i pocity, sílu okamžiku, jakou na něj plenér působil. Horská úbočí a lány polí, nad nimiž se dramaticky klene obloha, se stávají fascinující podívanou. Malíř bezesporu vrací toto téma, podle mnohých již překonané, zpět na výsluní. „Vycházím ze starých mistrů, ale snažím se posouvat malbu do jiných rovin, třeba i zjednodušovat směrem k abstrakci,“ říká.
Aureolou tajemství jsou obestřena i zátiší Pavla Samlíka. Díky speciální úpravě před doschnutím, která je jeho tajemstvím, dostávají kytice nebo misky s ovocem snový nádech, jsou v jakémsi mlžném oparu. Vnáší do svých obrazů stopu nejistoty, která zve diváka, aby u nich postál a vnímal jejich melodii…
Tajný vzkaz
V posledních letech se malíř posouvá tematicky dál. Vzniká cyklus automobilových veteránů. „Dostal jsem se do skupiny fanoušků těchto vozů. Malovat ty úžasné karoserie byla zpočátku výzva, experiment, ale postupem času mě to začalo bavit,“ přiznává. Příroda však na jeho plátnech zůstává: tvoří fascinující pozadí pro krásná auta, nebo se zrcadlí v jejich naleštěném laku.
Zeleň zvolna opanovává i chátrající kovovou konstrukci chaty, kterou autor představuje z různých pohledů. Série pod názvem UFO I. – IV. sklidila uznání na loňském 21. ročníku veletrhu současného umění Art Prague. Obdivovatele nachází samozřejmě i nové pojetí krajiny, jak ji autor ztvárňuje v nejčerstvější sérii leknínů. Do Monetovské vodní hladiny promítá odlesky stromů a míchá je s vodním rostlinstvem v úžasné symbióze.
Když jsme se koncem února setkali na vernisáži jeho výstavy v pražské galerii La Femme, už se těšil, že se pustí do nových námětů. Po leknínech to prý zase budou veteráni, je po nich velká poptávka. A majitel uvedené galerie Mirek Lipina se těší, jak si Pavel poradí s domácím úkolem, jehož námětem jsou znamení, ve kterých se umělci narodili. Ale myslím, že Rak, který je znamením Pavla Samlíka, rozhodně necouvá. Naopak.
Text: Marie Rubešová
Foto: archiv Pavla Samlíka a GLF
Pavel Samlík
Narodil se 13. července 1988 v Ostravě. V rodném městě absolvoval Střední uměleckou školu a v letech 2007–2012 fakultu umění Ostravské univerzity (ateliér akademického malíře Daniela Balabána). Mezi tím, v roce 2010, odjel do Ecole superieure d´arte v Clermont-Ferrane, kde byl v ateliéru malby žákem Jeana Nanniho.
Ve svých olejích skládá Pavel Samlík hold jednoduchosti a nenucené prostotě. Díky svému pozorovacímu talentu, impresionistické vnímavosti a ojedinělé technice však dovede vdechnout krajinám, předmětům i technickým objektům harmonii svého vnitřního rozpoložení i punc tajemství. Od roku 2006 vystavoval v Hukvaldech, Ostravě, Opavě, německém Illmitzu a v posledních letech také v Praze.
