Tu vlastnost dostala Marie Šechtlová „do vínku“ od svých předků, kteří v několika generacích posouvali kupředu úroveň umělecké fotografie v Táboře. Marie nevykročila jejich cestou, ale díky svému nadání a zděděné důslednosti bravurně zvládá širokou škálu grafických technik.
Setkali jsme se v Táboře, kde i ona posledních pětačtyřicet let žije. Za domkem, jehož stěny zútulňují její obrázky, jsme usedly na terase nad vonící zahradou. Vzpomínala na rodiče, zejména na otce, s nímž ještě jako školačka putovala s kufrem plným aparátů po kopcích, nebo s reflektory a desítkami metrů kabelů po zámcích, kde byla jediná elektrická přípojka ve vrátnici… „Rodiče věděli, jaká je kolem fotografování dřina, proto mě postrčili k malování. Mysleli, že si polepším, ale netušili, jak je fyzicky náročné dělat grafiku,“ usmívá se moje hostitelka. „Samozřejmě jsem se pokoušela také fotografovat, ale snad tátovi trochu vadilo, že mu lezu do laboratoře a plácám papír.“
Krásná léta učednická
Kreslení bylo Mariinou vášní odmalička. Jako desetiletá se přihlásila do Lidové školy umění, kde se setkala s profesorem Karlem Valterem. „Byl to báječný kantor. Na začátku hodiny si s námi vždycky povídal. Přinesl třeba ukázat práce impressionistů a vysvětlil nám, jak pracná je to technika, ale že malíř nesmí šetřit časem a dát obrázku vše, co potřebuje. Mluvil i o tom, že se ve ztvárnění objektu projeví také náš vztah k němu a sděloval i další moudré myšlenky. Vyzkoušeli jsme s ním všechny techniky a povídali o nejzákladnějších věcech, o kterých se pak už ve škole tolik nemluvilo. Jednou nám taky říkal: Ve škole vás učí, že se stromy malují tou hnědou, co je ve vodovkách. Ale zkuste takový strom v parku najít. Zjistili jsme, že mají všechny možné barvy, jenom ne ´vodovkovou´ hnědou. Pan profesor měl rád, když jsme uměli to, co malujeme, odůvodnit. Chtěl, abychom na malování mysleli, abychom to neflákali.“
Po těchto úžasných základech měla Marie na střední škole, pražské Hollarce, ráda hlavně dílny, kde si zkusili všechny grafické techniky – tisk z hloubky, z plochy, z výšky. Udělala si tam i svou první mezzotintu, obrázek technikou, kterou v té době prakticky nikdo nedělal. „Bavilo mě zkoušet, co ta technika umí, protože to nebylo vyzkoušené. Opravdu jsem hodně zvídavá,“ přiznává. „Dokázala jsem, že lze udělat i barevnou mezzotintu, což ostatní popírali. Na jednu desku lze zkrátka vetřít nejen obvyklou tmavě černou, ale třeba i pět šest barev.“
Po maturitě se Marie přihlásila na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kam ji nalákaly hlavně imaginativní obrazy prof. Zdeňka Sklenáře. Ale škola jí připravila i mnoho dalších krásných setkání. „Dva roky byl ve Sklenářově ateliéru jako asistent Jiří Anderle. Díky němu jsme se naučili precizní kresbu a trpělivost udělat věc opravdu perfektně. Navíc se tam sešli spolužáci z několika jiných ateliérů, které skončily. Trnka zemřel, Svolinský skončil z politických důvodů a Strnadel odešel z Prahy. Do našeho ateliéru tedy přišli študáci se svými zkušenostmi a představami, byl to nádherný čas…“
Praha plná šancí
Šest let po promoci zůstala ještě výtvarnice v Praze, v malém matčině ateliéru. Bydlela tam, i když se vdala a narodily se jí dvě děti. Srdcem zůstala táboračka a vracela se tam s rodinou, jak jen to šlo. Ale centrum země nabízelo víc možností k uplatnění. Do Díla, kam se vždy v úterý nosívaly volné grafiky, byl kousek, a když se na obrázku neobjevilo kulaté razítko, mohla jej ještě poslat přes Artcentrum do zahraničí. Tam také odešla mnohá exlibris, jejichž prodej se nemusel nikde schvalovat. Pro sběratele těchto drobných grafik pak vytvářela i zajímavé novoročenky.
„V Praze měl člověk samozřejmě také lepší šanci získat zakázky na ilustrování. Doprovodila jsem grafikami asi padesát knížek,“ odhaduje paní Marie. „Byly to knížky pro děti, běžná literatura i lahůdky pro sběratele.“ Moc ji prý těšilo ilustrovat například bibliofilii Seifertovy sbírky Kanárská zahrada, nebo dvě bibliofilie Nezvalových surrealistických básní. Ráda také vzpomíná na spolupráci s typografem Oldřichem Hlavsou na knížce Modré milování od Donáta Šajnera.
Návrat do Tábora
V roce 1983 se vrátila s manželem, architektem Janem Hubičkou, a malou Evou a Honzíkem do Tábora. Věnovala se tvorbě grafik, používala techniku suché jehly i náročnou techniku mezzotinty, a získávala přízeň obdivovatelů na výstavách i uznání odborných kruhů. V roce 1977 od ní zakoupila Národní galerie cyklus mezzotint Poema hory a Poema konce, vytvořených na motivy básní Mariny Cvetajevové. A v roce 1989 dokonce předal kardinál František Tomášek její cyklus 18 menších mezzotint s názvem Růženec papeži Janu Pavlovi II. při příležitosti blahoslavení Anežky České.
Po listopadovém vykročení k demokracii se blýsklo na dobré časy, ale pro výtvarníky to byla léta dost divoká. „Soukromé galerie, do nichž jsem nabízela své práce, začaly bankrotovat, některé zmizely i s věcmi. V Díle bývala přece jen evidence, rozeslali obrazy a grafiky po celé republice – teď bylo všechno jinak,“ konstatuje výtvarnice.
V prostředí, kde prožila dětství mezi zapálenými fotografy, si Marie uvědomila, jaká škoda by byla, kdyby jejich práce upadla v zapomnění. Je to ovšem úkol téměř nadlidský, protože její pradědeček Ignác si otevřel v Táboře ateliér a založil firmu Šechtl-Voseček už v roce 1876. „Zachovala se jen malá část práce tří generací, ale různorodá, digitalizují se skleněné desky, fotografie i negativy různých rozměrů. Díky pomoci mého syna Jana, který tyto techniky perfektně zvládá, už se podařilo uložit na web 33 tisíc obrázků. A to ještě nejsme ani v polovině,“ vysvětluje výtvarnice.
Posunutá barevnost
Začátkem 90. let přidala Marie Šechtlová do škály svých technik i litografii. Ve staré dílně v Říční ulici, v domě, kde bydlel Karel Čapek, vznikaly tehdy baletky, pieroti i celé divadelní cykly. „I když je to technika velmi náročná, měla jsem to prostředí moc ráda, člověk se potká s dalšími výtvarníky, vidí, jak pracují oni.“ Obrázky z divadelního prostředí se moc líbly, ale ohlas měly i firemní novoročenky, které Marie po revoluci pravidelně připravovala.
Ptám se, zda ji vedle tvorby celé škály grafik nelákala i malba olejem. „V devadesátých letech jsem udělala cyklus olejů, který tematicky navazoval na tu moji grafiku, ale pak jsem malovat přestala. Vrátila jsem se k oleji až ve svých šedesáti letech, abych si zkusila, že se dokážu pustit pořád do něčeho nového,“ vysvětluje.
Po roce 2002 začal vznikat cyklus Stromy. Výtvarnice si vzpomněla na moudrá slova profesora Valtera v „lidušce“ i na experimenty svých rodičů s posuny barevného tónování fotografií a malovala reálné stromy, jejichž barvu volila podle subjektivního vnímání jejich energie. Jde o rozměrné oleje 100×70 cm. Je jich dnes už stovka. V posledních letech rozpracovala Marie i další cyklus, tentokrát jde o akvarely na motivy zážitků z cest, který nese pracovní název Z Tábora až na konec světa. Ve spolupráci s architekty také vytváří mozaiková díla.
K letošnímu životnímu jubileu uspořádala táborská Husitská galerie Marii Michaele Šechtlové výstavu představující její umělecký přínos nejen městu, ale celé výtvarné kultuře. Ve spolupráci s galerií připravila umělkyně také monografii obsahující výběr jejího celoživotního díla.
Text: Marie Rubešová
Foto: archiv Marie Michaely Šechtlové
Marie Michaela Šechtlová
Narodila se 17. března 1952 v Praze, ale trvale žije v Táboře. Vystudovala SOŠ výtvarnou na Hollarově náměstí v Praze a pak v letech 1971-1977 VŠ uměleckoprůmyslovou (ateliér ilustrace a plakátu – prof. Z. Sklenář, J. Anderle, J. Mikula). Od roku 1975 se soustavně věnovala náročné grafické technice mezzotinty. Využívá také výtvarnou techniku suché jehly, v první polovině 90. let rozšířila svůj rejstřík o litografii a počítačovou grafiku a na začátku milénia o olejomalbu. Výtvarnice je členkou sdružení Hollar Praha a Asociace jihočeských výtvarníků. Uspořádala několik desítek samostatných výstav v Česku i po celém světě (např. Švýcarsko, Anglie, USA, Rakousko, Belgie). Získala několik cen a čestných uznání za exlibris a drobnou grafiku.
