Grafiky Evy Haškové jsou ojedinělé jemnou barevností, kompozicí, v níž se prolíná architektura s lidmi, múzami i květy, precizností a přitom hravostí. A také humorem, který jí dovoluje představit třeba monarchu v podvlíkačkách…
Dětství si užívala Eva s rodiči a dvěma sestrami v kladenské čtvrti Bresson, v nájemním domě obklopeném velkou zahradou. Kreslila ráda, ale nepatřila k těm, co s tužkou a pastelkami tráví každou volnou chvíli. Na výtvarnou dráhu ji postrčil otec, šikovný typograf, který prošel několika tiskárnami, vystudoval v Lipsku polygrafický institut a pak u nás zaváděl ofsetový tisk. „Znal řadu malířů a grafiků a chtěl, aby aspoň jedna z dcer šla tímto směrem. „Domluvil mi v Kladně hodiny kreslení u sester Válových a když zjistil, že v Praze existuje střední výtvarná škola, přihlásil mě tam. A já jsem se na Hollarku řízením osudu dostala,“ vzpomíná paní Eva.
Vydala jsem se za ní do Všenor, kde žije se svým manželem, malířem a sochařem Janem Magetem. Sedíme ve velkém obývacím pokoji jejich vily zkrášleném pracemi obou umělců, na který zeširoka navazuje úchvatná zimní zahrada.


Tvrdá škola
Střední škola prý dala Evě pěkně zabrat. Zjistila, že jí dosavadní příprava nebyla moc platná. „Denně jsme stáli u štaflí a kreslili modely – a mně kreslení zrovna moc nešlo. Nakonec jsem školu zvládla, ale rozhodně jsem neexcelovala,“ hodnotí sebekriticky.
Koncem 60. let minulého století se pokusila o zkoušky na Uměleckoprůmyslovou školu. „Pokusila jsem se dokonce čtyřikrát, než se mi to povedlo,“ přiznává. A já si uvědomuji, že její vytrvalost zřejmě ovlivnil i fakt, že se narodila 4. ledna, tedy ve znamení Kozoroha. Zrozenci v tomto období bývají ctižádostiví, trpěliví a dokážou vynaložit veškeré úsilí na práci nebo k dosažení cíle.
„Nebylo to lehké období, bydlela jsem doma a hádala se s tátou, který chtěl, abych šla do tiskárny. Mou jedinou odpovědí bylo: Tiskárnu nikdy! Ale oba rodiče pro mě měli pochopení, tolerovali mi všechno.“


Ve Sklenářově ateliéru
Zkoušky udělala Eva v roce 1968. Vybrala si ateliér Knižní ilustrace a plakátu, který vedl Antonín Strnadel. Když ale v říjnu nastoupila do školy, už z fakulty odešel. „Místo něj nás uvítal Jiří Trnka, který měl úžasný respekt. Když párkrát v týdnu přišel do ateliéru, stáli jsme všichni v pozoru. Ale byl už nemocný, koncem roku bohužel umřel. Vedení ateliéru se pak ujal prof. Zdeněk Sklenář. To byl úžasný člověk, všichni jsme ho milovali jako tátu. Měl k nám otevřený blízký vztah, ve všem nám pomáhal. Mezi sebou jsme mu říkali Zdenda…“
Další osobností, která ovlivnila směřování Evy Haškové a většiny jejích spolužáků, byl Jiří Anderle, který přišel ve druhém ročníku ke Sklenářovi jako asistent. Zatímco se v prvním ročníku v přípravce kreslila jen figura, Anderle otevřel studentům dokořán cesty ke grafice. „Nám se to všem moc líbilo, i když ty postupy jsou strašně náročné. Je to středověká alchymie, nic tam nemůžete uspěchat, překročit. Netušila jsem, že u těchto technik zůstanu po celý život,“ konstatuje paní Eva.

Od knížek k volné grafice
Diplomovou prací Evy Haškové byly ilustrace k Nezvalově sbírce Valerie a týden divů. Vzbudily pozornost pedagogů i nakladatelů. Nakonec ji jako bibliofilii vydala Lyra Pragensis. O nabídku titulů nebyla nouze. „Největší porci práce nám přihrával profesor Sklenář, který byl ve výtvarné komisi nakladatelství Československý spisovatel. Hodně jsem dělala i pro Mladou frontu. Šlo tenkrát sice většinou o černobílé pérovky, protože se šetřilo, ale něčím se člověk živit musel.“
Ilustrace některých knížek, uveďme například Hořký bejlí od Marie Kubátové, přinesly výtvarnici radost. Tendenční tituly se snažila odmítat. Jednou však dostala sbírku veršů, které si přečetla až na poslední chvíli. Oslavovaly socialismus a Rudou armádu. „Nenapadlo mě nic lepšího, než k tomu nakreslit něžné obrázky – dívčí profily, kytičky, ptáčky. Autor byl tak nadšen, že chtěl, abych mu ilustrovala i další knížky. Ale z toho už jsem se naštěstí vykroutila,“ vzpomíná Eva. V roce 1989 bylo najednou všechno jinak, změnil se život i ediční plány. Eva Hašková začala vytvářet volné grafiky a pro sběratele na přání Ex libris. Její precizní práci objevili i editoři známek. V roce 1996 zpracovala téma Zelená hora a Loreta pro emisi Krásy naší vlasti. Spolupráce s Českou poštou stále pokračuje, grafička už má na kontě 25 známek. A protože komise státních institucí jsou propojené, byla pozvána také do soutěže na první pamětní stokorunu České národní banky, na níž je Alois Rašín. Vyhrála. Při tvorbě druhé a třetí pamětní bankovky už se ČNB na výtvarnici obrátila přímo.
Poštovní známky



Nad měděnou deskou
Nad měděnými deskami různé velikosti, na jejichž povrch se naválí válečkem speciální vosk nebo napráší kalafuna, tráví Eva s grafickou jehlou denně několik hodin. V prorytých linkách pak v suterénním ateliéru kov vyleptá chloridem železitým, nechá zaschnout a pokračuje s jehlou na dalších částech obrázku. A znovu se leptá a celý kolotoč začíná nanovo. Pak jde grafička s měděnou deskou k tiskaři panu Dřímalovi, s nímž ladí barevnost. A přihlíží, jak tlakem lisu její práce na kvalitním vlhčeném papíře rozkvétá. Jde o tak zvanou techniku tisku z hloubky, kombinovaný barevný lept doplňovaný akvatintou.
Pokud jde o knižní ilustrace, exlibris, známky nebo bankovky, určují témata zadavatelé. Volná grafika je samozřejmě „v režii“ autorky. „Vybrat, co ztvárnit, to je z celého procesu to nejtěžší,“ říká Eva Hašková. „Všechno už bylo uděláno. Musíte kličkovat a hledat, kde je nějaká mezírka. Já mám ráda architekturu, věže. Byla to série Kuksů, Krumlovů a taky Benátek, kde jsme byli s kunsthistorikem Františkem Dvořákem. A samozřejmě Praha. Zpětně se mi ty scenérie začnou vybavovat… sáhnu často i po fotkách, protože detaily si člověk nepamatuje. Pak se mi stavby v hlavě propojí s přírodou a lidmi a všechno se rozpohybuje. Neumím prostě udělat rovnou čáru.“
Text: Marie Rubešová
Foto: archiv Evy Haškové



Eva Hašková


Narodila se 4. ledna 1946 v Kladně. V letech 1960–1964 studovala Střední výtvarnou školu Václava Hollara a posléze Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v ateliéru prof. Zdeňka Sklenáře a jeho asistenta Jiřího Anderle. Po ukončení studií ilustrovala více než šedesát titulů. Za ilustrátorskou práci byla odměněna několika Čestnými uznáními, včetně Ceny Arno Sáňky a cen ministerstva kultury ČR v soutěžích Nejkrásnější kniha roku. Mnoho ocenění získala též za svá exlibris. Autorka uspořádala více než osmdesát samostatných výstav doma i v cizině, zúčastňuje se také významných společných výstav. Je členkou SČUG Hollar. Tvoří převážně kombinovanou technikou z hloubky, leptem a akvatintou. Mnohé její práce navazují na dekorativní bohatství secese jak celkovou kompozicí, tak i řadou motivů rostlinných.















