Žaluzie dodávaly prostorám ateliéru Jana Dvořáka zvláštní nafialovělý nádech. U krbu stále „hlídá“ socha nazvaná Hudba – dílo malířova jmenovce akademického sochaře Karla Dvořáka. Na polici jsou vystavena další sochařská díla – Lidického Početí, Bendova Hlava ženy a také Výzva hamburského sochaře Detlefa Luberta. Na malířském stojanu je umístěno jedno z jeho nejnovějších pláten.
Rozvíjeli jeho lásku k výtvarnému umění
Řeč se točila kolem studií a prvních úspěchů. Na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, jak sám skromně říká, směl být žákem Cyrila Boudy, Karla Lidického, Květoslava Endrýse, Martina Salcmana, Karla Šmída a Ladislava Leitgeba. Ti rozvíjeli jeho lásku k výtvarnému umění, která se započala již v dětství. Už jako malý chlapec chodil „na rady“ k Otovi Bubeníčkovi, někdejšímu žáku Julia Mařáka. Také středoškolský profesor kreslení Jaroslav Václavíček často navštěvoval Mladou Vožici, kde budoucí malíř bydlel.
Vůně terpentýnu a oleje mne fascinovala
„Pana Jaroslava Václavíčka nebo Otu Bubeníčka jsem vždy pozoroval z uctivé vzdálenosti a nemohl se nabažit pohledu na to, jak prohánějí štětec po paletě. Vůně terpentýnu a oleje mne fascinovala. A což teprve, když z vrstvení barev povstal strom nebo selské stavení. Zdálo se, že to nic není, ale… Když jsem přišel domů, tak jsem to vodovkami také zkoušel, ale výsledky byly žalostné.“
První výstava
V našem rozhovoru jsme nevynechali ani první výstavu, kterou uspořádal ještě v době vysokoškolských studií. Tou začala dlouhá šňůra přehlídek jeho tvorby nejen u nás, ale i v zahraničí. Každá z nich byla krůčkem k vydobytí vytyčené mety, která svědčila o charakteristickém rysu jeho osobnosti – rozkoši z malování.
Inspirativní záznamy z cest
Další dva fochy bytelné ateliérové police zabírají objemné náčrtníky plné kreseb, kterým Jan Dvořák říká „záznamy z cest“. „Jsou to svým způsobem deníky, které mi umožňují vybavit si určitou situaci, vjem, který mne okouzlil,“ poznamenává umělec. Stovky kreseb z mnoha zahraničních cest dokumentují nesmírnou píli malíře, mnohé zůstávají nevyužity, ale některé tvoří základ postupně vznikajících obrazů nebo alespoň inspiraci pro jejich vznik. Studijní pobyty v Dánsku, Belgii a Francii ovlivnily další malířovu tvorbu, jejíž část je možno označit za meditativní. Symboly kamenů, mizející čas, poselství dávných věků, tak nějak by bylo možno označit obrazy, které odkrývají umělcovo nitro.
Trvalá touha po kráse
Trvalá touha po kráse provází lidský rod od nepaměti. Člověku je zřejmě dána jako protipól všednosti a dramatičnosti jeho existence, která, jak nás učí dějiny i současnost, nebyla nikdy procházkou růžovým sadem. A tu uprostřed nejrůznějších událostí namaluje malíř obraz, sochař vytvoří sochu, keramik vytočí na hrnčířském kruhu charakteristický tvar šálku. A pak následuje katarze – očištění. Člověk má pocit rozechvění, zvláštní citové nálady, dráždivosti a nepopsatelných dojmů. V každém z nás je něco podobného skryto, i když třeba jen neuvědoměle. Ale všichni se občas dočkáme onoho zázračného okamžiku, kdy přeskočí jiskra a jsme přímo uchváceni krásou. A onen zázračný okamžik můžete prožít i vy při pohledu na díla malíře a grafika Jana Dvořáka.
Hlavní účin je přenechán barevnému ladění
Například některé obrazy z cyklu Pěšáci jsou charakteristickou ukázkou výtvarné zkratky. Postavy rybářů jsou jenom nahozeny a hlavní účin je přenechán barevnému ladění přírodního motivu, které vychází jenom z několika barev. Převládají odstíny žlutí, modří a hnědí. Intimnější prostředí je dotvrzováno kovovou šedí. Malby nepůsobí kulisovitě, je v nich patrné napětí, působivě zachycující zásah člověka do přírody a jeho zápas s ní.
Nekonvenční zorný úhel
Malíř především vnáší nový pohled na místa v naší republice důvěrně již poznaná a mnohokrát spatřená, pro něž však dovede najít nekonvenční zorný úhel, v pravém i přeneseném smyslu slova. Hlavními výrazovými prostředky autorových maleb je barva a osobitý způsob přednesu. S nervní citlivostí a s uvážlivým využitím malířské zkratky vystihuje základní rysy zpodobňovaného námětu. Vyjadřuje náladu, která jej naplňuje a která k povaze zvoleného místa nezbytně náleží.
Na pomezí reality a snu
„Každý nový obraz je znovuobjevováním malby. Nechci nikoho ohromit, ale usilovně sleduji svou představu, která je někdy na pomezí reality a snu, mezi skutečností a vzpomínkou na ni, ale přitom o nic méně pravdivá než skutečnost sama. Mé „vzpomínkové“ obrazy vycházejí z touhy výtvarně vyjádřit a znovu prožívat intenzitu uplynulých chvil, zmocnit se jich v prchavém letu vědomím, vypořádat se s jejich naléhavostí,“ podotýká umělec.
„Autor se nebojí experimentovat a hledat nové polohy, jak daný námět zachytit. Obrazy se tak v průběhu let posouvají od téměř realistického pojetí k téměř úplné abstrakci a zase zpět. Mění se i perspektiva. Některé obrazy jsou namalovány podobně jako přírodní motivy, tedy z pohledu diváka, který právě vstoupil na příjezdovou cestu do vesnice. Jiné zachycují domy zdálky a z nadhledu. Barevné fasády se tady proměňují ve zjednodušené tvary, jejichž shluk je obklopen pestrobarevnými políčky,“ píše v katalogu souborné výstavy k osmdesátinám Jana Dvořáka kunsthistorička Barbora Pavliš. Výstava se konala v Muzeu umění a designu v Benešově do prosince 2022.
Dominanty domova
Pro svou malířskou tvorbu čerpá Jan Dvořák náměty především v krajině, kde žije. Střední Čechy ve své rozmanitosti jsou zachyceny na mnoha jeho obrazech, ať už pocházejí z okolí Bystřice, Jiřína nebo z České Sibiře. Řada námětů pochází z Podblanicka, kde na mnoha obrazech je dominantou bájný Blaník. Druhou malířovou velkou láskou jsou jeho rodné jižní Čechy. Tamní selské baroko zobrazené na jeho dílech je oproštěno od popisnosti, hmota budov je vyjádřena jenom v barvě. A právě barevné skvrny v krajinných motivech jsou novým a určujícím prvkem v jeho dosavadní tvorbě. Malba je uvolněná a vzdušná, světlo v jemných pastelových valérech prozařuje celý námět a přitahuje pozornost. V typických horizontálních krajinách dosáhl Jan Dvořák výrazných úspěchů. Zpodobňuje na nich ta místa, která je nejvíc „zasáhla“.
Tam, kde voní zem
Jsou to krajiny obydlené člověkem, s domy, sloupy, cestami a zoranými poli, krajiny, kde voní a zpívá zem, ornice, brázda, kde cítíme vůni sena a zralých klasů, kde zaslechneme písně skřivana a kde na podzim nad hnědí sklizených polí krákají vrány. Jsou to krajiny jeho srdce s táhlými kopci a rozsochatými stromy, bájným Blaníkem a milovanými jihočeskými rybníky. Každý máme svou krajinu, svůj kousek země, kam se uchylujeme, kde nacházíme svůj klid. Je to krajina – útočiště, krajina – zákoutí, krajina – záliv, kde v stříbřitých hladinách vod a modrojasu oblohy čerpáme novou sílu, nové povzbuzení. Čím je náš život uspěchanější, čím více nás stravuje, tím toužebněji myslíme na tuto krajinu – krajinu srdce.
Kontrasty barevných akcentů
Jsou samozřejmě i jiné krajiny, které umělci přirostly k srdci a kde nachází inspiraci pro svá nová díla. Upoutaly ho šumavské hvozdy, kde se s úspěchem pokouší zachytit tekoucí vodu, její pohyb. Otevřená šumavská krajina s členěnými horizonty dostává malíře zpět do reálu, který je obohacen prolínáním jednotlivých barevných ploch. Mysl rozjasní Kytice slunečnic, Kytice s čekankou, Kytice s přáním i Kytice pivoněk. I u těchto obrazů lze ocenit razantní tahy štětce a kontrasty barevných akcentů.
Písně k chvále přírody a života
A co zdůraznit na závěr? Malíř stojí před světem plaše a v pokoře, ale s vřelou touhou proniknout k podstatě a svými osobitými prostředky intonovat neobyčejné písně k chvále přírody a života. Obrazy Jana Dvořáka měly a mají schopnost vyjádřit význam ticha, ale i ozvěnu úzkostného výkřiku v liduprázdném mlčení. A jsou schopny předat tento dar i nám, jsme-li schopni a ochotni pokorně naslouchat „tajné duši věcí“. Mají tuto schopnost snad právě proto, že jejich tvůrce si dokázal uchovat svůj pocit odpovědnosti a nechal vyzrát své umění v napětí mezi tichem a promluvou, mezi skutečností a snem i mezi hmotným a duchovním. S bytostným vztahem k transformované, a přece bezprostřední životní zkušenosti kořenů, z nichž s chvěním vyrůstá vše, co je pevné a svébytné.
Text: Jan Chára
Foto: archiv autora
Jan Dvořák
Narodil se 18. prosince 1942 v Táboře. Studoval výtvarnou výchovu a estetiku na Pedagogické a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Žije a pracuje v Benešově u Prahy. Jeho díla jsou zastoupena v mnoha galeriích a soukromých sbírkách u nás i v zahraničí, například v Rakousku, Austrálii, Japonsku, USA a Německu. Od roku 1971 byl členem Svazu výtvarných umělců. V roce 1990 byl přijat do Unie výtvarných umělců – středočeské sdružení. V roce 1990 se stal členem sdružení Kollegium 90 se sídlem v Hamburku.
