Rajskými zahradami Karla Oberthora tančí na lehkých nohách koně a přištec vyhrává svou tichou písničku. Jistě je o autorově radosti z tvorby i z toho, že ho do světa vůní a fantazie následovala jeho dcera Zuzana. Našla si sice jiný styl tvorby i náměty, ale v barevnosti najdete spřízněnost.
Ještě, než Karel Oberthor zamířil v roce 1945 na akademii, vyučil se kamenotiskařem. Díky své důvěrné známosti s litografickým kamenem učinil spolu s tiskařem panem Hrachovcem v atelieru v Seifertově ulici na Žižkově úžasný objev. Přišli na to, že když se chemicky upraví, dá se z jednoho kamene tisknout více barvami, což byla veliká úspora časová i pracovní. Dříve se na každou barvu musel použít jiný kámen. K využití této techniky přivedl i dceru Zuzanu.
Kámen a radost
Malá Zuzanka čichala vůni tiskařské barvy, olejových barev, terpentýnu a posléze benzinu a kyseliny odmalička. „Voněly a voní mě doteď,“ přiznává. Jen začala rozum brát, věděla, že chce dělat něco podobného jako tatínek. Ale ne zcela stejnou profesi. „Pro děti je vždy obtížné vykročit po stejné dráze jako rodiče. Jejich úroveň, výsledky, všechno se pořád srovnává. Proto jsem si na vinohradské Hollarce zvolila specializaci propagační výtvarnice,“ vysvětluje.
Maturovala v roce 1968, kdy už čekala miminko. Aby o synka mohla pečovat, začala pracovat na volné noze. „Brala jsem, co se naskytlo. Byla to různá témata – třeba i pexeso. Ale zároveň jsem pomáhala tatínkovi tisknout. Nakonec mě dotlačil k tomu, že jsem začala dělat grafiku. Jsem mu za to nesmírně vděčná.“
Vlastní cestou
Díky této nové možnosti se výtvarnice rozhodla opustit vyšlapanou cestičku propagace a začala se zabývat volnou litografií. „Nedaleko našeho bydliště v Nuslích byl velký ateliér, kam jsme chodili tisknout. Ale tatínkovi se podařilo sehnat nátiskový tiskařský stroj i kámen a zvládli jsme práci sami,“ vzpomíná paní Zuzana, která volila zcela jiné tematické okruhy než otec.
V pražském Hotelu Villa jste si mohli prohlédnout výstavu Kámen vypravuje, kde se setkává tvorba Karla Oberthora a jeho dcery. Na vernisáži o nich poeticky pohovořil doktor Karel Žižkovský. Připomeňme jeho slova o Zuzaně.
„Motivy prozrazují její životní krédo. Rozhodla se zachytit ve své tvorbě zázemí domova, klid a pohodu. I krajinu, která jí byla od dětství blízko, podhůří Šumavy, malebné vesničky, domky tulící se k sobě jako malá kuřátka… Pražské motivy působí podobně. Žádná dramata, neklid, ale důvěrná pohlazení, harmonický celek, na němž s potěšením spočine oko diváka. Anebo je to zase krajina prastará, velebná a plná naděje.“
Čas na změnu
Z grafických listů paní Zuzany skutečně vnímáte něhu a okouzlení jihočeskou krajinou. „Architektura selského baroka na jihu Čech, kde jsme měli chalupu, je moc hezká, jednoduchá a kraj tak láskyplný, že jsem do svých kompozic nepotřebovala lidi. Myslím, že nechybějí ani v obrázcích z pražských zákoutí a dvorků,“ dodává. „A pak jsem dělala vyloženě fantaskní, nereálné krajiny. Vždy po čase jsem toužila po změně…“
V roce 1996 však přišla změna nečekaná a bolestivá. Když Zuzana s bratrem Zbyňkem připravov
ala v Galerii bratří Čapků výstavu k otcovým 75. narozeninám, Karel Oberthor zemřel. Zuzana se pak ještě věnovala litografii, měla svou tiskárnu kousek od Prahy. Když ale dostala po pěti letech z ateliéru výpověď, uvědomila si, že pro ni bude nejjednodušší obrovského tiskařského stroje se zbavit. Znovu jej rozebírat a stěhovat někam jinam už se jí nechtělo.
„Pořídila jsem si pak ještě satinýrku, což je malý tiskařský stroj na hlubotisky a dělala jsem monotypy. Ale nakonec jsem začala tisknout v Praze v Říční ulici u pana Lípy a pana Boudy. Bylo to jednodušší, ale postupem času pro mé ruce a záda příliš náročné. Strávila jsem takhle ohnutá nad kamenem skoro celý život…“
Z radosti i smutku
Výtvarnice si byla už v mládí vědomá, že litografii nemůže dělat celý život. Říkala si prý, že až ten čas nadejde, začne malovat abstraktní obrazy. „Teď skutečně maluju, přišla jsem na chuť olejovým barvám, stejně jako otec. Je to úžasná technika. Můžu dělat polotóny a struktury, maluju obraz třeba měsíc a hodně se proměňuje. Ale moje krajiny nejsou abstraktní. Jsou sice vysněné, ale mají reálný základ. Přírodu, kameny, často udělám i volutku jako sluníčko. Snažím se do obrazů dostat nějaký malinký fór nebo historku, aby nebyly nudné,“ vysvětluje Zuzana.
Hezkým doplňkem jejích olejů jsou i verše nebo přísloví, zakomponované přímo v obraze. Zuzanin manžel měl veliký obchod s vážnou hudbou, ale psal také texty, verše i prózu. „Bylo to krásné partnerství, ale před několika lety bohužel skončilo. A tak si maluju pro sebe, ze své radosti i smutku. A pořád mě to moc baví.“
Postupem času stále více lne k přírodě, stále více času tráví na své chalupě v malé vesničce nedaleko Stříbrné Skalice. „Příroda mě moc baví, fascinuje. Není nic dokonalejšího. Kdybych se mohla vrátit v čase, vystudovala bych Hollarku a pak šla na přírodovědeckou fakultu. Asi by mě hodně bavilo reálné kreslení, výtvarné zpracování přírody i s jejími nádhernými detaily,“ přiznává.
Strom našeho života
Znalci díla Karla Oberthora ostatně vědí, že i on měl svá období a proměny. „Mám moc ráda jeho rajské zahrady, ale i jednoduché černobílé grafiky z cirkusu, na nichž jsou akrobatky a akrobati na koních. To bylo ještě v době, kdy studoval na Akademii a obdivoval Františka Tichého. Hodně tehdy maloval i nádherně barevné pastely. Byl to zamilovaný šťastný mladý člověk, a to štěstí je v nich.
Díky své šťastné letoře a optimismu uměl tatínek semknout celou rodinu, vždycky pozval ještě nějaké přátele… Ale osou rodiny byla maminka. Nechodila do práce, starala se o nás a hodně pomáhala tatínkovi i s prací. A byla úžasným kritikem. Koukla se a uměla okamžitě dokonale pojmenovat jádro problému…“, vzpomíná Zuzana s úsměvem.
Rodinná soudržnost pokračuje i v dalších generacích rodu. Přibyl do něj syn, dva vnuci a ne
dávno dokonce pravnuk! „To, že budu prababičkou, pro mě bylo po ztrátě manžela obrovskou vzpruhou. Mám strašně hodnou celou rodinu. Když se všichni sejdeme v mém malém bytě v paneláku, mačkáme se a jsme šťastní…“
Dodejme, že do té velké krásné rodiny počítá paní Zuzana i mladšího bratra, který byl uměleckým knihařem a paspartářem. Společně chtějí v letošním roce na podzim připravit výstavu ke 100. výročí narození Karla Oberthora, kde se samozřejmě objeví i práce Zuzany Popelkové-Oberthorové. Přijďte se do Chodovské tvrze podívat.
Text: Marie Rubešová
Foto: archiv autorky
Zuzana Popelková-Oberthorová
Narodila se 8. května 1949 v Praze, v rodině akademického malíře a grafika Karla Oberthora. Vystudovala SOŠV na Hollarově náměstí v Praze, obor propagační grafika. V tatínkově atelieru ji zaujala tvorba barevné litografie, zamilovala si tuto techniku a postupně se sama naučila tisknout. Vytváří mnoho ex-libris. Vznikají také grafiky, inspirované stavbami jihočeského baroka ve vesničkách kolem Bavorova. V Praze přidává drobné listy z pražských uliček a dvorků. Zároveň vznikají dynamické monotypy Jiné světy a Podivná planeta. Později se výtvarnice začíná věnovat malbě, která ji provází dodnes. Obdivuje uspořádání přírody, která je nejdokonalejší i ve snovém vyjádření autorky. Připomeňme výstavy ve Zlaté uličce (Dílo, 1986), v Divadle v Řeznické (1994) a společné výstavy s Karlem Oberthorem v Chodovské tvrzi (2015), v Galerii AD Praha (2018) a pražském Hotelu Villa (2020).
