„Nevěřím na prvotní inspiraci. Umění je stálá, každodenní práce. Je biologickou nezbytností, stálou potřebou, která, pokud je naplněna, dává na druhou stranu pocit vnitřní rovnováhy,“ říká náš dnešní host, Pavel Piekar.
Cesta Pavla Piekara k umění, ke grafice, nebyla přímá. Na gymnáziu měl totiž menší politický problém. „Pomaloval jsem obraz Gustáva Husáka, dostal trojku z chování a na rok podmínečné vyloučení. O uměleckou školu jsem se tedy ani nepokoušel,“ vysvětluje. Díky tomu, že ho bavila deskriptivní geometrie, zkusil přijímačky na stavební fakultu ČVUT a tam to vyšlo. Časem se ukázalo, že to byla šťastná volba. Už 33 let má na starosti provozní a stavební opravy Šternberského, Schwarzenberského a Salmovského paláce. Uměleckou tvorbu však rozhodně nezanedbává.
Léta učednická
Pavel si odmalička pilně kreslil. Začalo to vlastně už v Táboře, kam se jako tříletý s rodiči přestěhoval v roce 1963 z Ostravy. Hornické prostřední otci nesvědčilo, tak zvolili zdravější kraj poblíž maminčina rodiště. V půvabném městě na řece Lužnici navštěvoval Pavel vedle základní a střední školy také lidovou školu umění, kde získal spolu s kreslířskými zkušenostmi i základy dalších výtvarných technik. Už v Táboře vznikly jeho první černobílé linoryty.
I v Praze se během studií ČVUT umělecky zdokonaloval na soukromých hodinách u doc. Bohuslava Kutila a manželů Jenny a Jana Hladíkových. „Byla to pro mě setkání naprosto zásadní. Pokud má mladý člověk možnost kontaktu s lidmi o jednu i dvě generace staršími a má k nim respekt a úctu, je to pro něj to nejlepší. Ve směru lidském i uměleckém. Pan Kutil měl veliké pedagogické schopnosti a u Hladíků jsem navázal spíš přátelský, partnerský vztah, který vydržel až do jejich smrti. Oba dělali tapiserie a grafiku, pan Hladík byl dlouholetým členem Hollaru.“
Právě Hladíkovi ovlivnili směřování mladého umělce. „Místo původně abstraktních tapiserií začali dělat realistické věci, což mi bylo sympatické. I já jsem cítil, že mi realita dává mnohem širší možnosti zobrazení světa a začal jsem realisticky kreslit.“
Osobitý linoryt
K linorytu se Pavel Piekar vrátil ve čtyřiadvaceti letech, ale asi pět let mu trvalo, než našel svůj osobitý styl. Zpětně si uvědomuje, že manželé Hladíkovi měli nepřímo vliv i na způsob jeho tvorby. „Připadá mi, že ty moje struktury vypadají díky jemnému rastru trošku jako tapiserie. Leckdo sice soudí, že jsem se inspiroval americkým pop artem 60. let, ale mně se nikdy moc nelíbil. Spíš jsem čerpal z xylografie 19. století. To jsou dřevorytové reprodukce, kdy rytci dostali kresbu a museli ji zcela přesně přerýpat. Když si ty grafiky zvětšíte, rastr je tam taky.“
Způsob tvorby barevného linorytu, který zvolil Pavel Piekar, je osobitý a technicky náročný. Podkladem je přesná kresba mikrofixem, kterou autor oxeroxuje a zvětší do potřebného formátu. V té chvíli už ví, jak bude grafika vypadat barevně a rozkreslí si prvních šest nebo osm barev. Pomocí pauzovacích papírů jednotlivé barevné části přenáší na kusy linolea odpovídající velikosti a křížovými liniemi vyrýpá rydly motiv. Linoryt je tedy soutiskem jednotlivých matric, jejichž množství se pohybuje podle počtu barev.
„Mám velkou spotřebu materiálu,“ konstatuje grafik s úsměvem a vysvětluje, že specifická je i jeho příprava barev pro tisk. „Základem je krycí tiskařská běloba, do které přimíchávám olejové barvy. A když chci dosáhnout skutečně jemného odstínu, přidávám do směsi i práškové pigmenty.“
Život v galeriích
Jak už jsme naznačili, od roku 1990 pracuje Pavel Piekar v Národní galerii, je správcem tří paláců na Hradčanském náměstí. „Své umělecké názory nechávám před branami, na to jsou tady kurátoři a další povolaní pracovníci. Ale fakt, že pracuji v tak krásném prostředí, mezi uměním, na mě má samozřejmě velký vliv. Radost a četné umělecké zážitky mi přináší i to, že jsem správcem výstavního pavilonu na Bienale v Benátkách. Často tam jezdím a obdivuji staré mistry, kteří dovedli úžasně zvládnout i malby velkých formátů, což se podle mě nedá říct o současných tvůrcích.“
K trendům současného umění je náš host kritický. Nejvíc ho oslovuje generace přelomu 19. a 20. století – Švabinský, Kobliha, Preisler, Preissig a další. A dělá mu velkou radost, že právě oni patřili k zakladatelům Sdružení českých umělců grafiků Hollar, jehož je od jara roku 2015 předsedou. „Je pro mě čest být předsedou po Vladimíru Suchánkovi. A je mi ctí, že jde o organizaci, do níž patřili umělci, k nimž vzhlížím. Znovu opakuji: Švabinský, Kobliha, Konůpek, Bílek… v průběhu let pak byli čestnými členy František Kupka, Josef Šíma, velkým členem byl i Jan Zrzavý. A teď? Hollar je pořád spolkem, kde platí to, že by grafika měla být vedle uměleckého zážitku i dobře zpracovaným řemeslem. V dnešní době, kdy leckde vítězí konceptuální umění, jsem rád, že tu takový řekněme strážce tradice je,“ vyznává se Pavel Piekar.
Jako předseda Hollaru prý řeší hlavně praktické věci. O koncepci výstav rozhoduje výbor, v němž jsou zástupci všech proudů grafiky. „Myslím, že se nám daří koncepci dělat tak, aby měli všichni (190 členů) svůj prostor. Galerie Hollar je ovšem co do rozměrů relativně malá, pro některé kolektivní výstavy tedy hledáme jiné prostory. V posledních pěti letech se nám to dařilo. Ve druhé půlce listopadu bychom měli dokonce otevřít naši další galerii v Českém Krumlově, kde bude prostor třikrát větší, než je v Praze. Potřeby našich členů se tak bude dařit uspokojovat mnohem lépe. Protože v Hollaru jsou proto, aby mohli vystavovat.“
Pavel Piekar je velice pracovitý, má úžasný pozorovací talent. V plenéru dovede kreslit denně tři, ale i deset hodin. Tematicky je jeho tvorba velmi rozmanitá, od krajin přes figurální motivy až po obdivuhodné portréty.
Text: Marie Rubešová
Foto: archiv Pavla Piekara
Pavel Piekar
Narodil se 18. 7. 1960 v Ostravě. Od tří let vyrůstal v Táboře. Studoval na stavební fakultě ČVUT v Praze a po absolutoriu, v roce 1983, byl zaměstnán ve výzkumném oddělení Průmstavu. Při tom se stále výtvarně vzdělával. Od roku 1990 pracuje jako správce tří paláců Národní galerie. Ve svém dejvickém ateliéru se již více než 33 let systematicky věnuje technice černobílého a barevného linorytu.
Od 90. let minulého století pravidelně vystavuje na samostatných i kolektivních výstavách. Je členem spolků Umělecká beseda a Hollar, jehož je od roku 2015 také předsedou. Práce Pavla Piekara najdeme v Národním muzeu a dalších muzeích a galeriích v České republice, ve Francii, Thajsku a v řadě dalších veřejných a soukromých sbírek u nás i v zahraničí. Národní galerie zakoupila u několika grafik nejen samotné dílo, ale i nafocený postup tvorby a matrice, z nichž by zájemci mohli
znovu grafiku vytisknout. Pavel Piekar je příslušníkem generace, která se zasadila o renesanci českého linorytu.
