Frederyk Chopin kdysi řekl: „Paříž je všechno, co chceš!“ a platí to dodnes. Klikaté uličky a velkolepé bulváry, proslulé monumentální stavby a zanedbané zadní trakty, mondénní obchody a prvotřídní restaurace, malá bistra a ošuntělé hospody.
Moderně zrenovované čtvrti a bezútěšná, umouněná předměstí, honosné operní scény a zakouřené sklepní jazzové kluby, sebevědomí občané, zdrogovaní umělci a bezdomovci, lesk a bída metropole v nesčetných stupních a nuancích – v Paříži je zkrátka všechno.
Jaká je doopravdy?
Kolik přívlastků už dostala – básníků, malířů, město lásky. Ale jaká je doopravdy, jakou vlastností oplývá nejvíce? Jsou snad její domy jiné než v ostatních metropolích? Jaký je vzduch, který dýchají Pařížané? Jaká je vlastně ta Paříž, po které touží každý kluk, mladík i dospělý muž? Bez ohledu na to, jakou Paříž návštěvník hledá, může k jejímu osobitému kouzlu proniknout jen tehdy, když se nechá volně unášet a dopřeje si dostatek času k pozorování života na ulicích a náměstích, v kavárnách a na tržnicích. Paříž je jeviště, na němž jsou dějiny kulisami a divadlo života nepřetržitým představením.
Začíná pařížské ráno
Rue Comerce je plná stínů. Obchodníci otevírají nespočet stánků. Na dřevěné police před svými obchůdky rozkládají vlhké mořské chaluhy a na nich se záhy objevují mořské potvory všech druhů a velikostí. Všechno se musí honem připravit, za chvíli přijdou první zákazníci. Ulice se zaplňují spěchajícími. Začíná ráno. Pařížský spěch ale není naším spěchem – úprkem z domova do práce a zase zpět. Lidé sice jdou rychlým krokem, ale zastaví se, prohlédnou si zajímavou výlohu, staví se na kávu v bistru, která tady snad vůbec nezavírají. „Grand cafe, s‘il vous plait.“
Pařížské metro
Jsou minimálně dvě Paříže. Ta horní, nadzemní a druhá, ukrytá pod povrchem ulic. Pařížské metro, nekonečné bludiště tunelů, eskalátorů, průchodů a přechodů. Na každém rohu automat na všechno možné, skupinky zpěváků i osamělých hudců. U nohou čepice, otevřený futrál od houslí nebo jenom kus papíru a na něm pár mincí. Obživa nebo jenom přilepšení? Stejně jako v Praze, je i v Paříži podzemka nejrychlejším dopravním prostředkem, který vás doveze kamkoli.
Vzhůru za Quasimodem
Statný černoch mi zastupuje cestu. Divoce gestikuluje, tváří se dost výhružně. Vytahuji bankovku. Ihned je příjemnější a táhne mne ke skupince stejně nechápajících. A potom otevírá malá dvířka. Soukáme se jeden za druhým na těsné točité schodiště a v zajetí tmy stoupáme kamsi vzhůru. „Quasimodo!“ křičí nám do tváří rozšklebený černý obličej a bije se rukama do prsou. Vzápětí se rozesměje a ukazuje, jak který zvon zní, a nakonec pokyne k nádherné vyhlídce z ochozu. Jsme na věži Chrámu Matky Boží. Je poledne. Paprsky slunce se opírají do opuštěných laviček v Jardin de Luxembourg. Sem tam na nich sedí lidé. Pomalu obracejí stránky novin nebo jenom sedí a přivírají víčka před slunečními paprsky.
Place de Pigalle
Vyhlášený Place de Pigalle. Zářící neony pornoshopů. Reklamy zvoucí na sexshow. Obchod zřejmě vázne, uvnitř je jenom pár turistů. Na rohu postávají slečny. Proudící davy lidí je netečně míjejí. Pánové míří spíš do hospůdek nebo k rodinným krbům. Majitel restaurace pozdraví každého hosta, usadí ho na místo, přinese jídelníček, doporučí specialitu. Na hosty u vedlejšího stolu kývá, že hned přijde inkasovat. Nezapomene se rozloučit s každým odcházejícím. A přitom je samý úsměv, vtip a šarm.
Louvre
Nepsanou povinností pro turistu je i procházka po slavné třídě Champs Elysées. Až dojdete k obelisku, otevřou se před vámi brány krásných Tuilerijských zahrad s nádherně udržovanými záhony a fontánami. Procházková trasa parkem vás zavede přímo před slavný Louvre. Nejste-li vyloženě vášnivými milovníky umění, postačí, když si na nejslavnější muzeum Paříže vyhradíte čtyři až pět hodin. Celkem tři křídla o čtyřech patrech se za tu dobu ale stejně stihnout nedají. Opravdu stačí jedno křídlo a kratší návštěva dvou dalších, pak už skutečně docházejí síly.
Nádherné sály plné historie a vrcholů sochařského a malířského umění tam někde skrývají obdivovaný klenot – portrét Mony Lisy. Hledání moc práce nedá. Ať Louvre navštívíte kdykoli, najdete obraz podle urputně se přetlačujícího hloučku turistů a oslepujícími blesky z fotoaparátů.
Eiffelova věž
Bez Eiffelovy věže by Paříž nebyla Paříží. Přestože ji svého času kritizoval například Alexander Dumas nebo Emile Zola, stala se nejnavštěvovanější stavbou Paříže. Historie Eiffelovy věže je notoricky známá, ale alespoň základní údaje. Eiffelova věž byla postavena v letech 1887 až 1889. Její stavba trvala dva roky, dva měsíce a pět dní. Do roku 1930 byla nejvyšší budovou světa. Měří 324 metrů (+ nebo – 15 cm závisí na teplotě vzduchu) a byla pojmenována po konstruktérovi Gustavu Eiffelovi. O kovovou Eiffelovu věž se musí město Paříž náležitě starat. Proto je průměrně každých sedm let natírána. Ročně ji navštíví téměř šest milionů návštěvníků. Pod věží potkáte mnoho pravých Pařížanů, kteří v parku pořádají rodinné pikniky, a hloučky seniorů tu ve stínu stromů soupeří v oblíbeném pétanque.
Historie i moderna
Vyznavači moderního umění by určitě neměli minout Centre Georges Pompidou, které zaujme už zvenčí působivou projekcí interiéru moderní budovy na vnějším plášti. Chrám konzumu, tedy Galerii La Fayette, která byla otevřena už v roce 1908 a návštěvník tam najde zboží řazené nikoli podle druhů, ale podle značek, také asi není možné vynechat. Další příležitost k nakupování se turistům naskytne, když se rozhodnou vystoupit z metra ve stanici La Défense. Ostrůvku moderních mrakodrapů tam vévodí jakási moderní verze Vítězného oblouku.
Každému návštěvníkovi tohoto města svou velikostí a nádherou vyrazí dech Pantheon, jednotlivé budovy Sorbonny – druhé nejstarší univerzity světa, jejíž vznik se datuje do roku 1150. Zaujme Opera Garnier nebo Muzeum d’Orsay, kde probíhala souborná výstava nádherných děl Edouarda Maneta.
Moulin Rouge
Začít dobrodružnou noční procházkou ve spodní části Montmartru na Boulevard de Clichy bych v současné době nedoporučil. Ještě před lety návštěvníci ulice, které vévodí nejslavnější kabaret světa Moulin Rouge, byli pohoršeni, když na ně z erotických podniků a barů pokřikovali některou z lechtivých francouzských frází. Dnes je tato třída plná přistěhovalců, kteří procházejícím nabízejí prakticky cokoli, za jakoukoli cenu. Stále tu však v neděli večer na chodnících stojí desítky navoněných cizinců, kteří dychtivě očekávají až se ocitnou v Moulin Rouge.
Seina tiše šplouchá v pozadí
Tady na okraji rušné ulice rozbili svůj stan pověstní pařížští bouquinisté. Lidé prohrabují jejich stánky. Absolutně se nedá zkontrolovat, zda to odnášené je také zaplacené. Ale zřejmě se nekrade, na tvářích obchodníků září úsměvy. A řeka Seina tiše šplouchá v pozadí.
Montmartre. Place du Tertre. Desítky malířů, vystřihovačů, prodavačů čehokoliv, pouličních šansoniérů. Někteří jen vyčkávají a nechávají za sebe hovořit svá díla. Jiní tahají zákazníky za rukáv, přehrabují plátna, smlouvají. Cvakání spouští fotoaparátů je nedokáže vyrušit.
A pojďme Montmartrem ještě o kus dál. Míjíme hospůdky a kabarety, kde každý večer bojují zpěváci o přízeň hostů. A v létě i na schodech před Sacre-Coeur. Vždyť i tady zpívala legenda francouzského šansonu, i tady jako by někde v podtextu zaznívalo – ne, nelituji ničeho – non, je ne regrette rien…
Text: Jan Chára
Foto: autor
