Jsou to právě barvy, které na vás z obrazů Kateřiny Skořepové nejdřív promluví, zavolají. Jednou syté, hluboké, s mnoha valéry, jindy něžně pastelové, jimiž se k vám prodírá slunko. Uvnitř, v tom čarovném světě barev, vás čeká naděje.
Malířka je vnučkou spisovatele Bohumila Říhy. Nezdědila sice jeho talent, ale přesto ji výrazně ovlivnil. Miloval výtvarné umění, znal se s mnoha malíři a vnučku bral často s sebou na vernisáže a výstavy. „Doma u rodičů i u dědečka byly zdi plné obrazů, takže mě výtvarné umění stále provázelo. A co si pamatuju, celé své dětství jsem promalovala,“ začíná vyprávět náš host.
Jestli to v sobě máš…
Po gymnáziu toužila jít na výtvarnou školu, ale zakotvila na Vysoké škole chemicko-technologické. „Otec byl chemik a chtěl, abych dělala něco ‚pořádnýho‘ “, usmívá se Kateřina, šťastná, že nakonec došlo na dědečkova slova. „Říkal mi tenkrát: Neboj, jestli to v sobě máš, tak to dělat budeš.“
Vysokoškolské studium bylo zajímavé, i když věděla, že chemie není její životní cesta. Brzy po škole se vdala, narodily se dvě dcery. Po mateřské začala pracovat v daních. Pak přišel rozvod. S novým partnerem a většími dětmi se Kateřina stále častěji vracela k malířskému stojanu.
Jak přivolat Anděly
Počátkem nového milénia, po jednom z dnů vyplněném přípravou žaloby v daňovém sporu, měla najednou pocit, že takhle už ne… Doma jsem si stoupla k plátnu a během krátké chvíle vznikl první anděl. Prostě jsem si ho přivolala. „Došlo mi, že musím zkusit malovat naplno, abych si pak v sedmdesáti letech neříkala: mohla jsem, měla jsem… Počítala jsem s tím, že třeba neuspěju, ale budu vědět, že jsem pro to, co chci v životě opravdu dělat, udělala všechno. Navíc jsem se mohla spolehnout na bezvýhradnou podporu mého partnera.“
Od té doby se jí andělský motiv stále občas vrací. Někteří andělé jsou velcí, klidní, jiní hraví, vznášející se jako éteričtí ptáci nebem a krajinou v různých formacích. S anděly Kateřiny Skořepové se mohli hned v roce 2005 seznámit i milovníci umění. Pod Alliprandiho klenbami Písecké brány v Praze se všichni cítili báječně. A malířka získala impuls pro další tvorbu.
K andělům se postupem času přidaly i bytosti lidské a obrazy s náměty rostlin, ptáků, krajin a zátiší. Často jde o velkoformátová plátna, v jejichž výrazně barevném prostoru vás postavy a další motivy díky své monumentalizaci přímo fascinují.
Vlastní cestou
Kateřina sice vyrůstala obklopená uměním, ale nikdy nehledala vzory. Vlastní cestu si nachází, i pokud jde o technologii malby. Jasnou volbou pro ni byl olej. „Pro samouka to není snadná technika, ale ve mě je přece jen i kus chemika, nebojím se experimentovat s barvami ani dalšími materiály. Na mých obrazech najdete lepidla a tmely, pracuju dokonce i s průmyslovými omítkami, kterými tvořím základní reliéf. Takové to hledání, zkoušení mě baví a posouvá mě dál.“
Malířka své představy o příštím obraze nosí dlouho v hlavě. „Jde o částečnou vizualizaci a pocit, které na plátně získávají konkrétní tóny, kontury a postupně zapadají do obrazu, co mám v sobě. Miluju ty, které jakoby samy vytrysknou, podaří se ‚na první dobrou´, jak se říká. K některým obrazům se ale dlouho vracím, a pořád to není ono…“
Tvorba pro děti
Uživit se malováním je nesnadné, proto Kateřina rozšířila svůj rejstřík o tvorbu ilustrací. Připravila asi třicet druhů omalovánkových sešitů pro děti různého stáří. Jsou velmi oblíbené, prodalo se už více než 700 tisíc kusů. V posledních letech navázala spolupráci s režisérkou a publicistkou Pavlou Petrákovou-Slancovou, která píše k omalovánkám milá a vtipná říkadla. Spolu také vytvořily dvě dětské knihy zvané Výletové dny.
„Jsou to vlastně koláže – kombinace fotografií, mých akvarelů a Pavliných textů,“ vysvětluje. „Společnou práci na knížce si vždycky moc užíváme. Pavla má humorný nadhled, takže se baví děti a při čtení i jejich rodiče. Můj vnuk, kterému jsou teprve tři roky, je miluje,“ dodává malířka.
Edice dětských knížek však v posledním roce a půl stagnovala stejně jako mnohé další oblasti života, a tak se Kateřina rozhodla – vedle občasných návratů k jistotě daňového poradenství – pro studium školy interiérového designu, který ji vždy lákal.
S čistou hlavou
Při našem setkání se Kateřina právě připravovala na závěrečné zkoušky. Ale už se těšila, až v létě zase začne malovat. „Jsem zvědavá, co přijde. Protože vždy, když je nějaká pauza, mám potom víc odvahy. A vznikne něco nového. Potřebuju mít v hlavě čisto, musím mít čas soustředit se na malování. Jinak by vznikaly neradostné, unavené obrazy. A já chci, potřebuju, aby přinášely radost. Mně i lidem, kteří si je vnesou do svého života.“
Kateřina přiznává, že některé obrazy má raději než jiné. Ty neprodá, zůstávají s ní doma. „Pokud po nich ale touží někdo, koho mám ráda, jsem schopná se i jich vzdát. Moje zdi jsou omezené – a aby byly v archivu? To ne!“
Moc se těším na další výstavu Kateřiny Skořepové. Jistě nás okouzlí svými dalšími fantaskními kreacemi – ať už půjde o příběh uzavřený v jednom plátně, nebo cyklus více obrázků. „Když ve mně určité téma dlouho zraje a přenesu je na plátno, mám někdy pocit, že to není celé, že obraz prostě potřebuje bráchu. Teprve pak se příběh uzavřel a můžu začít něco jiného.
Text: Marie Rubešová, foto: archiv Kateřiny Skořepové
Kateřina Skořepová
Narodila se 18. 3. 1967 v Praze. Vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou, pak se zabývala daňovým poradenstvím. Svoji výtvarnou tvorbu poprvé představila široké veřejnosti velkou výstavou v pražské Písecké bráně v roce 2005. To, co zpočátku bylo její zálibou, které se věnovala ve volném čase, se po této výstavě stalo základem jejího profesního života. Za sebou má již více než dvě desítky samostatných výstav v Praze a dalších českých městech. Věnuje se také ilustraci knih pro děti. Od roku 2018 je členkou Jednoty umělců výtvarných. Žije a pracuje v Praze.
