Mít kde bydlet je základ života. Jednou z možností, jak dosáhnout v současné turbulentní době na byt odpovídající důstojnému životu, jsou družstva. Jejich tradice se už přece jenom po malých krůčcích oživuje.
Téma k rozhovoru s Janem Eisenreichem, zakladatelem spolku DoDružstva a Martinem Krohem, předsedou SBD Praha a Společnosti pro rozvoj bydlení.
Text: Táňa Pikartová
Foto: archiv redakce
Družstevní bydlení má u nás za sebou velmi dlouhá smysluplná léta,
v poslední době ale dost stagnuje, proč?
Jan Eisenreich: To je velmi dobrá otázka. Je to podle mě bohužel dědictví pozdního socialismu, který si družstevní bydlení, tak jako spoustu jiných věcí, ohnul dle svého. Z dobrého konceptu tak udělal systém náchylný ke korupci a špatné správě. Není pak divu, že v devadesátých letech bylo družstevnictví skoro zapovězené slovo a kdo mohl, tak z družstva utíkal k vlastnickému bydlení. To se snad v poslední době začíná trochu měnit, jednak vzniklo poměrně dost nových a dobrých projektů družstevního bydlení a jednak dorostla nová generace, nezatížená předsudky ohledně družstevnictví.
Martin Kroh: Nevím, co je považováno za „smysluplná léta“? Socialismus prostě zneužil bytové družstevnictví, které se pro mnohé stalo jedinou cestou, jak si zajistit bydlení. Po revoluci bytová družstva tak trochu hledala sama sebe pod tlakem nucených převodů bytů do vlastnictví jejich členům i nastupující konkurence na poli správy bytových domů. Tohle období mám skutečně za období stagnace. Z mého pohledu mnohá z družstev obstála a první z nich se také postupně navrací k organizaci družstevní bytové výstavby, založené na dobrovolné volbě zájemců o tento typ výstavby a v rovné konkurenci vlastnického i nájemního bydlení. A to prakticky vše bez podpory státu, obcí či zaměstnavatelů, na rozdíl od všech předchozích historických etap.
Jak podle vás optimálně tento způsob bydlení oživit, či podpořit?
Jan Eisenreich: Z historie můžeme vidět, že například za c.k. mocnářství nebo za první republiky bylo družstevní bydlení podporováno daňovými úlevami, výhodnými půjčkami a družstva často spolupracovala s obcemi, městy a velkými zaměstnavateli. To by bylo dobré i nyní. Družstvo nikdy nebude v takové pozici, jako developer, který může mít x let zainvestováno v pozemcích a nemusí na nich stavět.
Martin Kroh: A to je přesně ten rozdíl, nejenže chybí podpora, ale dokonce je vlastnické bydlení zvýhodněno s dalšími formami bydlení, srovnejme například možnost odečtu zaplacených úroků za hypoteční úvěr z daňového základu, nebo podporu výstavby nájemních bytů. Se vší pokorou se dnes hlásí bytové družstevnictví stále hlasitěji ke své roli poskytovatele bydlení zejména pro střední třídu obyvatel.
Může jít jen o snahu jednotlivců,
kteří se pustí do založení družstva,
nebo by to měl být stát, kdo tuto formu bydlení podpoří?
Jan Eisenreich: Obojí je možné. Mohou samozřejmě vznikat malá družstva po vzoru německých baugruppen, ve kterých parta známých postaví bytový dům o pár bytech. Tady je ale potřeba si uvědomit, že to jednak není pro každého a jednak takováto minivýstavba nikdy nemůže vyřešit bytovou krizi, ve které se nacházíme. Pokud tedy chceme masivnější družstevní výstavbu, byla by vhodná široká spolupráce mezi družstvy, státem a municipalitami. Může na ní nakonec profitovat každý – družstevníci získají dostupné bydlení, města byty do svého bytového fondu a stát si vyřeší bytovou krizi, která má potenciál přerůst do krize mezigenerační a politickospolečenské. Je to ale běh na velmi dlouhou trať.
Martin Kroh: Zakládání bytových družstev určitě není pro každého, byť i dnes vznikají nejrůznější formy družstevní bytové výstavby. V roli jejich zakladatelů jsou velká bytová družstva, developeři i jednotlivci. Stát by mohl vytvořit podmínky pro větší variabilitu družstevní bytové výstavby, kde může být podpora státu vázána na přísnější podmínky pro vznik členství či nakládání s družstevním podílem. Je třeba takový systém nastavit vyváženě tak, aby náklady bydlení v podporovaném družstvu motivovaly ke strpění určité limitace vstupu do takového družstva či vystoupení z něj. Vedle toho budou určitě existovat i dnes známé formy družstevního bydlení.
Jaké jsou hlavní přednosti družstevního bydlení v současné době?
Má ještě nějakou další výhodu ve srovnání s minulostí?
Jan Eisenreich: Velkou předností je právě ona spolupráce s městy, která se nyní rozbíhá. Dalšími přednostmi jsou to, že na družstevní byt může dosáhnout i rodina, která by nyní nezískala hypotéku a pak také to, že v družstvech se obecně často bydlí lépe, než v SVJ, jelikož družstvo dovede vzniklé problémy řešit rychleji a efektivněji.
Martin Kroh: I tady je třeba dát pozor. Poslední legislativní úpravy ne vždy správně zhodnotily specifické postavení bytových družstev v rámci korporátních pravidel, primárním spojovatelem pro členy družstev je přece uspokojování vlastních bytových potřeb či správa společného majetku, nikoliv tvorba zisku. A naopak se pravidla družstevní samosprávy hodně podřizují obecným pravidlům nájmu, kde dostává na frak samosprávné kouzlo fungování bytových družstev. Respektovanou výhodou byla vždy velká schopnost bytových družstev řešit problematické členy, často zásadně neplnící společně dohodnutá pravidla užívání společného majetku, bytového domu. To se dnes trochu ztrácí, a právě to by měl stát ve svém počínání více chránit v zájmu naprosto převažující většiny družstevníků. Výhodami pak může být bezproblémový chod bytových družstev, efektivní správa a provoz společného majetku, snadné nakládání s družstevním podílem nebo přístupnost této formy bydlení každému zájemci bez ohledu na jeho věk či majetkové poměry.
