Vzduch voní jarem a měsíc lásky je na dohled. Dnešním tématem a výběrem obrázků vám tento čas jistě zpříjemníme i my. Tedy přesněji umělci, v jejichž tvorbě má své nezastupitelné místo dívčí akt.
Přistupují k tomuto věčnému tématu každý jinak. A to nejen s ohledem na způsob malby či kresby, stylu fotografie nebo sochařské tvorby. Z některých zpodobnění těla cítíme jakýsi nadhled, jindy odevzdání, nebo zase doutnající vášeň…
Hledání půvabu
Úvodem vzdejme hold okouzlujícím dívkám a ženám Jiřího Tylečka. Je veliká škoda, že do galerie, v níž hrály po celý jeho život prim, už žádná další nevstoupí. Když jsme se před pár lety při přípravě článku o malířské dvojici Tylečkových setkali, řekl, že člověk se musí snažit ztvárnit ženu jinak než všichni ostatní. „Musí do obrazu vložit svůj pohled, fantazii, cit… A zaujmout tím ostatní. Hledám půvab, nikoliv krásu. Chci vytvořit něco, co vlastně reálně neexistuje, ale divák to přesto za realitu považuje.“ Jistě budete souhlasit, že se mu to dařilo excelentně.
Myslím, že podobně ke svým ženám, obvykle nějak zakomponovaným do krajiny, přistupuje i Josef Velčovský. Přiznává, že na těchto motivech pracuje s větším zaujetím než na jiných. „Jde o nosný motiv, který je základním prvkem pro atmosféru obrazu. Takže vlastně nejde o „akt“, ale o atributy ženství…A co se inspirace týče, ta se rodí v hlavě, kde se střádají zážitky z cest, z četby a taky nepopsatelné vjemy, které se ukládají v paměti mimovolně… a ve chvíli, kdy je potřebuji zapojit do „práce“, vynoří se jako ty skály v Bretani při odlivu a vytvoří vizualizované myšlenky.“
Co je skryto?
Tato otázka mě napadá, když vidím obrazy, ze kterých sálá napětí, s nímž asi vznikaly. Vždy mám chuť trochu pootočit třeba některou z tančících nebo vlnících se postav vykouzlených suchou jehlou Tomáše Hřivnáče. „Zemitá barevnost a sametový vzhled výsledného listu mu dává do vínku tajemství, záhadu, krásu, duši, vyzývavost, poddajnost, prostě to, co dokáží jen ženy letmým přivřením víčka,“ napsala o Tomášových grafikách Jindřiška Kodíčková. Dodejme, že i figura v osamění, zbavená nutnosti vytváření dalších vzájemných vztahů, může říci vše podstatné.
Což ostatně platí i o úžasných obrazech dalšího malíře, kterého v této souvislosti nelze opomenout. Ladislav Kuklík díky svému pozorovacímu talentu a schopnosti vcítit se do daného okamžiku dovede zprostředkovat zcela autentický pocit, že se jeho roztančená múza pootočí, že už už zaslechneme její výkřik. Jeho obvyklými technikami jsou kresba tužkou a čárový lept s akvatintou. A motorem touha zachytit milovaný model zase trošku jinak, najít na tom krásném těle drobnost, která mu minule unikla…
Také v tvorbě Dalibora Říhánka převažovaly hned od počátku portréty, figury, akty. „Myslím si, že je akt nejtěžší disciplínou a jeho neskutečné proměny mě stále lákají…,“ přiznává. „Vůně, napětí, vztah, charakter, cit, zanícení, chtění, poddání se, averze, teplota, měkkost, to a mnoho dalšího lze vyčíst z figury,“ vypočítává atributy, s nimiž jistě souhlasí i další tvůrci.
Vypravěč příběhů
Na Igora Piačku, který žije v Pezinoku, jsem se obrátila, protože mě a jistě všechny čtenáře našeho časopisu okouzlil obraz, který se objevil mezi splněnými Domácími úkoly v Galerii La Femme Mirka Lipiny. Dvojice propletená vášní vyjádřila zadání: Sladký život, skutečně věrně. Tak dejme slovo panu Piačkovi.
„Mám rád príbeh, fiktívny alebo skutočný, dej, ktorý je v obraze alebo za ním. Neviem ho popísať slovami, preto sa pokúšam vyjadriť cítené obrazom, vzťahom tvarov, foriem a farby. Vyberám si motívy, ktoré ma zaujímajú, uchvacujú, fascinujú a pohlcujú. Takmer vždy ide o konkrétnych ľudí. Svojím založením som portrétista, mám rád individuálne rysy, črty zjavu, ale aj rôzne povahy. Často ma modely ovplyvnia svojím osobitým vyžarovaním, aurou, ale aj intelektuálnym smerovaním. Prostredníctvom individuálneho sa potom pokúšam vyjadriť všeobecné a nadčasové.“
Zákoutí duše
Jsem daleka toho, snažit se zařazovat tvůrce aktů do škatulek. Zákoutí duše jsou tajemná. Díky tomu nacházíme v precizně, téměř fotograficky zpracovaných scenériích Jiřího Mocka dívčí těla, jimiž často oživuje chladnou siluetu měst anebo strohost svých imaginativních labyrintů. Ve tvorbě Borise Jirků, který neopakovatelně zachycuje svým rozevlátým stylem krajiny hýřící sytými barvami, objevíme i dívku sedící ve vaně s pivem. Těžko říct, zda velikost ňader také podléhá oné originální Borisově perspektivě… A vedle nám padne brada nad Poctivou pětkou v podání Antonína Černého.
Fotograf Jan Parkman patří k tvůrcům jedinečných černobílých zátiší, ale i on tvrdí, že není na světě nic krásnějšího než ženské tělo. „Nezáleží na věku, figuře ani váze modelky,“ říká. „Nejdůležitější je nápad, kompozice a hra světel a stínů. A v neposlední řadě nutnost být jiný než ostatní…“
Leitmotivem děl Josefa Dudka, kterého definuje vytříbený cit pro detail a jemnou kresbu, se po obsahové stránce také stala figura ženy. Zjevuje se v rozličných prostorech a prostředích, kde funguje jako proměnná námětových rovnic. A drobné plastiky ženy v nejrůznějších podobách a polohách, jaké s něhou vytváří sochař Oldřich Karban, si nacházejí své prostory a prostředí, které jsou protipólem k velkým plochám užitého umění.
Místo pro posledního hosta jsme vyhradili renesančnímu umělci, jehož úsměv nás už bohužel neuvítá na žádné další vernisáži, kam chodíval často se svým klarinetem. Vladimíru Suchánkovi jsme věnovali Galerii v prvním čísle letošního roku. Dnes ale připomeňme, že v jeho tvorbě zaznívala žena v mnoha variacích: žena-touha, žena-žádost, žena-tajemství, žena-trýzeň, žena-vzpomínka…
A co inspirace?
Zdá se, že současná doba, která nepřeje setkávání a kulturním akcím, je k výtvarníkům přece jen vlídnější než k hercům, zpěvákům, muzikantům, kteří potřebují jeviště, své obecenstvo… Někteří malíři dokonce za ten rok a půl namalovali víc než jindy. Ale samozřejmě i oni potřebují kontakty, už jsou lidsky i společensky a často i finančně podvyživení, jak to vyjádřil Igor Piačka.
„Táto pandémia otriasla naším svetom, aj individuálnymi životmi. Uvedomujeme si viac našu zraniteľnosť, mnohí prehodnotili svoje hodnoty a priority. Na prvom mieste je zdravie. Do popredia sa dostala aj potreba krásy, estetiky a harmónie. Možme teda konštatovať,“ dodává, „že i krízy majú svoj význam. Ale len keď nás nezlomia, ale výjdeme z nich vnútorne silnejší a obrodení.“
Dnešní galerii uzavřeme slovy Pepíka Velčovského: „To slavné ´čekání na inspiraci´ je jako čekání na vlak v nádraží, kde nevedou koleje.“
Text: Marie Rubešová
Foto: archiv hostů naší Galerie
