Tak se jmenuje výstava, na kterou zve Miroslav Lipina do své pražské galerie La Femme v Bílkově ulici. S humorem sobě vlastním si „hraje“ s klasiky, ale hlavně s obrazy přátel, jimž už léta dává coby galerista prostor pro prezentaci.
Mirek Lipina vyrůstal v Ostravě-Porubě, ale toužil poznat svět. Proto se po základní škole přihlásil do učení v tamním Dopravním podniku. Ne že by se chtěl stát řidičem autobusu nebo mašinfírou, tuto dráhu si zvolil kvůli možnosti cestovat zdarma vlaky po celé republice. Poznal mnoho míst, ale nejvíc ho přitahovala Praha.
V pravý čas na pravém místě
Měl štěstí, vojnu si odsloužil právě ve stověžatém městě na Vltavě. Chodil do galerií a divadel, hlavně do Semaforu a Činoherního klubu, kam vodil i svoje kamarády v zeleném. Jedním z nich byl například Jiří Rameš, který nyní maluje obrazy s tématikou formulí a závodních aut. Kupovali si lístky k stání za neuvěřitelných pět Kčs! Ty na sezení se snažil sehnat až po vojně pro svou půvabnou přítelkyni Olgu z Ostravy, která v té době studovala Filozofickou fakultu UK.
Praha byla pro Mirka tím pravým místem i před pětačtyřiceti lety. Vedení Svazu výtvarných umělců mu nabídlo místo instalátora výstav. „Uvolnilo se místo po Otovi Slavíkovi. „Byl to úžasnej malíř, ale podepsal Chartu a byl v osmasedmdesátém roce z Prahy vystěhován. Žil pak ve Vídni,“ vzpomíná Mirek, který tehdy skočil do výtvarného světa doslova po hlavě.
Máte dobrej vkus
Nebyla to žádná legrace. Byl v týmu, který měl na starost výstavy ve všech pražských galeriích a za měsíc jich musel nainstalovat s kolegy osm až deset. „Byl jsem v jednom kole, protože jsem zároveň pomáhal tchánovi stavět dům, s Olgou jsme se totiž hned v tom sedmasedmdesátém roce vzali a čekali jsme miminko.“
Výtvarníci si nového „galeristu“ oblíbili, protože byl rychlý a spolehlivý, a tak se jejich okruh rychle rozrůstal. Když přibližně v roce 1983 začal Mirek Lipina instalovat výstavy i v Galerii Fronta, kde mohli tenkrát vystavovat i umělci, kteří nebyli oficiálně uznávaní, jeho šéf architekt Josef Wagner mu nabídl možnost připravit výstavu Adolfa Borna. „Měl jsem radost, obdivoval jsem ho. Jeho vtipy, za které dostal první cenu v Montrealu, jsem dokonce použil na naše svatební oznámení. Byly tak vtipné, že jsem vybral hned čtyři… Panu Bornovi jsem to hned prozradil a donesl jsem mu oznámení ukázat. A on si nakroutil knír a řekl mi: „S váma bude dobrá spolupráce, máte dobrej vkus!“
Za vším hledej ženu
Trochu se vrátíme v čase – v roce 1990 se Svaz proměnil v nezávislou Unii výtvarných umělců a Miroslav Lipina pokračoval ve své práci. Více než pětadvacet let spolupracoval také s Galerií Hollar; mimo jiné dělal hollaristům dvě výstavy v Paříži, a seznámil se díky tomu např. s Jiřím Kolářem.
„K tomu, abych se osamostatnil, mě pár let nato postrčil kamarád básník a spisovatel Petr Skarlant. Říkal, že když znám tolik výtvarných umělců, proč ještě nemám svou galerii? Už jsem o tom uvažoval, a když skončil Pražský kabinet, pro který jsem taky dělal výstavy, převzal jsem v dubnu roku 2000 ten nevelký prostor v Bílkově ulici,“ vysvětluje Mirek.
Usoudil, že s novým majitelem by měla mít galerie také nový název – a vymyslel Galerii La Femme. Vždyť žena je nekonečnou inspirací umělců. Aby rozhýbal zájem výtvarníků a vnesl na scénu něco nového, vymyslel Mirek Domácí úkoly. Před dvaceti lety začal zadávat témata, která měli umělci do stanoveného termínu zpracovat. Dodnes jich bylo už 30! Nepřekvapí, že ženy i tady hrají prim. Připomeňme alespoň témata: Malá pocta Velké Edith, Venuše, Žena a automobil, Mona Lisa, Avignonské slečny, Žena a zvíře a další.
Nastal čas stříhat
Několik výstav dělal pilný galerista Miroslavu Horníčkovi. „Chodil jsem k němu rád, sháněl jsem různé časopisy a katalogy, které on používal na koláže. Už je to šestadvacet roků. Říkal: „Víte, je to taková uklidňující věc. Teď v důchodu mě moc baví. Sednete si, stříháte, vymýšlíte…“
Na zajímavé hobby pana Horníčka Mirek nezapomněl. Před třemi lety mu je „přihrál koronáč“, jak říká. Neorganizovaly se výstavy, lidi seděli doma a doháněli resty. „Já jsem se snažil udělat pořádek v naší útulné galerii a narazil jsem na staré kalendáře, které každoročně dáváme dohromady z obrazů, co umělci vytvořili jako domácí úkol pro naši galerii. Bylo mi líto je vyhodit a řekl jsem si, že nastal čas stříhat.“
Tak začaly vznikat první koláže ze zmíněných kalendářů. Mirek je doplňuje prvky z obrazů mistrů, například Velasqueze, Matisse, Picassa, z různých katalogů, starých časopisů (třeba Panenka) nebo fotografií. „Stejný nápad měl i David Vávra, který si k nám chodil pro kalendáře. Před dvěma lety, za covidu, jsme měli v La Femme společnou výstavu. Tentokrát do toho jdu sólo, protože se blíží moje sedmdesátiny. Od toho je odvozen i název výstavy, která bude koncem ledna. Pokusů o koláž bylo za ty tři roky samozřejmě mnohem víc,“ konstatuje náš host.
Krásné bilancování
Dodejme, že výstav, při jejichž vernisážích se v galerii La Femme obvykle natlačí spousta lidí, instaloval jubilant s pomocí svých Les Femmes, dcery Mony Lipi, kolegyně Olgy Václavkové a dalších. Vždy se tu prezentovaly i obrazy, které namalovali účastníci pracovních cest zorganizovaných galerií.
„Naše toulavé boty byly dvakrát v Brazílii, jednou v Kanadě a Equadoru, sedmkrát jsme se vydali po Evropě (Provence, Andalusie, Bretaň, Švýcarsko, Sicílie, Slovensko) a do dvacítky jsme doplnili české lokality, například Olšany na farmě Bolka Polívky, Pěknou v Pošumaví, Jistebník, Košumberk, Doubici,“ vypočítává Mirek. Letošní sympozium v Kamenickém Šenově prý bylo poslední takovou cestou. I když na ně vyrážely menší party do deseti lidí, organizace i některé výlety byly dost náročné.
Závěrem jsem se zeptala tohoto jedinečného pražského galeristy, co mu za 23 let v La Femme udělalo největší radost. „Těch radostí bylo moc!“ usmál se. „Ale opravdu velkou radost mi přináší fakt, že jsme jedinou galerií, pro kterou vznikly tisíce nových obrazů. Stále častěji se dozvídám, že některé šplhají v aukcích na násobky cen, za které byly v naší galerii zakoupeny. Jo a Bornův domácí úkol Zimní sporty se dostal do jedné německé učebnice vedle Marca Chagalla a Paula Klee. To je přece paráda!“ dodává.
Koláž je výtvarná technika (podle francouzského „collage“, tj. lepení), při níž se na zvolený podklad lepí jiný materiál, většinou vystřižený nebo vytržený, v záměrně neobvyklých souvislostech, s novým významem. Koláž zahrnuje celou řadu způsobů provedení výsledného díla ve dvou i třírozměrném prostoru. Podkladem i nalepovaným materiálem bývá nejčastěji papír – tiskoviny (časopisy, noviny), také fotografie, textil nebo předměty použité. První koláže vytvořil po roce 1919 Max Ernst. Inspirací mu byly surrealistické malby Giorgia de Chirica, katalogy obchodů a nejrůznější návody.
Text: Marie Rubešová
Foto: archiv Miroslava Lipiny
Miroslav Lipina
Narodil se 30. ledna 1954 v Ostravě-Porubě, kde chodil do základní školy a také do učňovské školy Dopravního podniku. Pak odešel do Prahy na vojnu, kde intenzivně rozšiřoval kulturní obzory svých kolegů. V roce 1977 začal pracovat pro Svaz výtvarných umělců jako výstavní technik. Měl na starosti všechny pražské výstavní síně. Po sametové revoluci pracoval v Galerii Mánes a založil si živnost na instalaci výstav. V roce 2000 se osamostatnil a převzal galerii Pražský kabinet v Bílkově ulici 2, na Starém Městě, kde založil Galerii La Femme.
Za 23 let instaloval ve svojí galerii přes dvě stě výstav, inicioval 30 domácích úkolů a zorganizoval 20 pracovních cest do českých i zahraničních lokalit. Vydal čtyři katalogy, v nichž prezentuje výtvarná díla vzniklá při cestách i ta, která dodali tvůrci jako Domácí úkoly. V jejich organizaci chce Miroslav Lipina dál pokračovat. Tématem 31. DÚ je Pocta Zuzaně Navarové. Za 45 let v oboru výstavnictví mu prošlo rukama desetitisíce děl a podílel se na 3500 výstavách.
